Úroveň jazykového projevu hostů ve vysílání

Vážený pane doktore,

čtu zpravodajství k tématu Šumava a v něm rozhovor, který v Radiožurnálu vedla paní moderátorka 21. 10. s ředitelem národního parku Šumava. Rozhovor je zachycen zřejmě tak, jak skutečně probíhal. Paní moderátorka mluví normální češtinou, vysoký funkcionář státního podniku však jakýmsi pražským nářečím. Četl jsem, že má univerzitní vzdělání. Mne jako posluchače veřejnoprávního rozhlasu jeho mluva uráží a pokládám za pozoruhodné, že Vaši pracovníci k tomu mlčí. Myslím, že by se s tímto mělo skončit, jde-li o státní rozhlas a v něm nikoli o divadelní představení na téma „ze života lidu žižkovského“. Pořad o nakládání s krajinou by snad měl jazykově odpovídat úrovni absolvované školy. Pracoval jsem na fakultě, ale takto diskutujícího posluchače jsem nezažil. Rozhodně by byl upozorněn, aby neprznil svůj rodný jazyk, neboť nesedíme v putyce.

Děkuji za stanovisko.

V úctě Vladimír Krečmer

Vážený pane Krečmere,

Vaše připomínka se týká kultury řeči, tedy fenoménu, který by měl být s médiem veřejné služby neodmyslitelně spjat. Mohu Vás ujistit, že jako člověku, který se mnoho let profesionálně zabýval různými aspekty českého jazyka, tato otázka není lhostejná. Jsem rád, že jsem ve Vzdělávacím oddělení Českého rozhlasu, které se stará o kultivaci projevu pracovníků Českého rozhlasu, nalezl pochopení. Ovšem problém, na který upozorňujete ve svém dopise, je obtížně řešitelný, a neberte to prosím jako výmluvu.

Rozhlasové formáty se postupem času proměňují, každá doba preferuje jiné žánry. V počátcích rozhlasového vysílání například dominovala vedle literárních žánrů přednáška, kdežto rozhovor se ve vysílání objevoval sporadicky, a to ještě byl většinou dopředu napsán a pečlivě čten oběma mluvčími. Dnes je situace zcela jiná: Český rozhlas denně odvysílá desítky rozhovorů s osobnostmi z nejrůznějších oblastí společenského života. Jsou mezi nimi vynikající řečníci, ale také lidé, jejichž dovednosti se soustřeďují do jiných sfér, než je rétorika. Při vědomí závazků, které vyplývají ze zákona o Českém rozhlase, není možné nastavit kritéria tak přísně, že nedokonalé ortoepické schopnosti by měly být důvodem, proč dané osobnosti zabránit v prezentaci jejího názoru. Samozřejmě, je tu riziko, často proměněné ve skutečnost, že kultura vyjadřování nesnese vysoká měřítka. Důvodů je možno jmenovat řadu, patří mezi ně častý nezájem škol o tuto oblast, celkovou liberalizaci veřejného prostoru, v důsledku čehož jsou pravidla společenského chování často chápána jako bezvýznamná zátěž, někdy i vědomou stylizaci mluvčího. To vše jsou jevy, které Český rozhlas ve svém vysílání běžně reflektuje, a nemůže jinak.

Má však mocný prostředek, s jehož pomocí může těmto projevům poklesu celkové kulturní úrovně čelit, a tím je dodržování ortoepických norem a celkové kultivovanosti mluveného projevu samotnými pracovníky Českého rozhlasu. Bohužel ani v této oblasti není vše v pořádku. To je podle mého názoru závažný problém, neboť Český rozhlas by měl být i v oblasti kultivovaného mluveného projevu hodnototvornou institucí. Jak jsem zmínil výše, ve spolupráci se Vzdělávacím oddělením Českého rozhlasu usiluji o zlepšení daného stavu. Věřím, že s pomocí posluchačů se nám to postupně podaří.

S pozdravem a díky za užitečný podnět

PhDr. Milan Pokorný, Ph.D., ombudsman Českého rozhlasu