Vladimír Burjánek

V rodinném albu máme spoustu historických fotografií. Rád si prohlížím ty svatební. I na nich je vidět, jak šel pokrok. Nastrojená babička s dědečkem v ateliéru.

Z filmů, divadla a hlavně ze života víme, že provozovat lidově řečeno zahýbání, nebo také házení za voj, je veliké riziko. Někteří lidé jsou v tomto směru nepoučitelní.

Náš malý vnuk si naštípl při týdenním hokejovém kempu v závěru prázdnin nohu. Nacvičovali rychlou jízdu k mantinelu a tam zabrzdit, což kluk nezvládl dobře.

Kdykoliv jsem šel jako děcko s babičkou a někoho jsme ve vsi potkali, už předem mi říkala, hezky pozdrav. A tak v mládí bývalo zvykem, že děti ve vesnici zdravili dospělé.

Občas se na internetu objevují různé rady. Tahle mi nepřipadala hloupá, prý takových dvanáct doporučení k duševnímu zdraví, což radí nějaký lékař. Poslouchejte. 

Když dáš krávě do držky, ona ti dá do dížky, opakoval mi mnohokrát tuhle lidovou moudrost můj chytrý strýček sedlák. A podle ní se také sám řídil.  Kravka byla prioritou. 

Že si někdy člověk nevzpomene na příjmení, to se stává. Že si poplete příjmení dvou osobností, stane se také, ale někdy je z toho velmi humorná situace.

Na leteckém snímku naší vesnice jsou nejzřetelnější modrá oka domácích bazénů. Je jich požehnaně, ačkoliv máme tu výhodu, že kolem nás protéká i řeka a koupat se dá v ní. 

Do svého prvního zaměstnání jsem jezdil nejdříve vlakem. Stálá parta chlapů hrála pokaždé karty, „dudáka". Dokonce si pamatovali, kdo poslední den před tím rozdával.