Ondřej Bláha

Existují slova, která jsou prostě půvabná. Jako velmi hezké, legrační a zároveň zvlášť výstižné slovo považujeme přívlastek ošemetný.

Termín sametová revoluce, který je podle pravidel českého pravopisu třeba psát s malým s, je vlastně takový poetický výraz, je to metafora.

Mnozí Slované českou délku samohlásek ani neslyší, stejně jako my třeba neslyšíme různé významotvorné tóny v asijských jazycích. Základem všeho je cvičit a memorovat.

Je tu září a s ním začátek školy. Asi nic se mi nespojuje s prožitkem prvních školních dní víc než vůně nových učebnic, obalů a také inkoustu.

Slovo bombastický definuje reprezentativní Příruční slovník jazyka českého ve svazku z 30. let 20. století jako „nabubřelý, mnohomluvný“.

Když se někdo jmenuje Perchta, tak už tento fakt sám o sobě stačí k tomu, aby dotyčná osoba po smrti někde strašila. Je to totiž jméno strašidelné a zvláštní.

My Češi jsme prý národem jedlíků máku. Zahraniční studenti o máku mluvili jaksi pološeptem, asi tak, jako my si povídáme o tom, že v Nizozemí jde legálně koupit marihuana.

Znám několik Čechů, kteří by dovedli pořádat přednášky a workshopy o guláši anebo třeba o svíčkové. Právě slovo svíčková je tématem tohoto jazykového okénka.

Proč se vlastně říká nech si dařit? První lingvistická odpověď by mohla opatrná: jazyk se prostě mění, lidé mají rádi nové věci, rádi si hrají s jazykem.

Existují různé způsoby, jak okrášlit svůj projev - jak docílit toho, že jazyková forma dodá určitého lesku tomu, co sdělujeme.