Vladimír Burjánek

Ukrajinské téma je všude kolem nás. Když potkávám své vrstevníky, té generace dětí narozených na konci války, zní obvykle jedna myšlenka.

Před ročním pobytem v zeleném vojenském  stejnokroji jsem tehdy nastoupil neplánovaně na tehdejší Dům osvěty v okresním městě. Věděl jsem, že to je jen dočasné řešení. 

Když jsem v klidu zažil český snímek o léčiteIi Janu Mikoláškovi, vybavili se mi někdejší úspěšní léčitelé z mého kraje. Nebylo jich  zase tak mnoho.

Děti si hrají na všechno možné. Jejich obrazotvornost i nápaditost jsou mnohdy překvapující. Svými hrami se vlastně připravují na budoucí život.

Kdo z dědečků by nebyl rád, když se vnuk vrhne na sport, který on zná, protože ho  dělal. Schází se nás na zápasech žáků víc, kdož jsme hokej hráli.

K prvním krokům v roce, který ještě voní novotou a možná i nese stopy silvestrovského veselí, nepatří filozofování. Tak vás možná potěší hold vtipnosti českého jazyka.

Zbývá už jen pouhých pár hodin k té nejočekávanější chvíli. Někde už stojí vyšňořený vánoční krasavec v šeru pokoje, jinde tráví poslední chvíle v lese, nebo na zahradě.

Dlouho jsem využíval hlavně autobusovou dopravu. Od mládí, kdy jsem jezdil do zaměstnání vlakem a zažíval častá opoždění, v zimě zmrzlé vagóny i nevlídná sociální zařízení.

Zavírejte domovní dveře, na podzim se myši stěhují do baráku, nabádal nás pokaždé dědeček a svůj požadavek i kontroloval. Připomněl jsem si jeho slova o letošním podzimu. 

Nedávno jsme pokřtili moji druhou knížku. Má název Co dala i vzala Jizera aneb Paleta laskavých přepeřských obrázků a vydal ji můj kamarád.