Akce pro ty, kteří mají uši – tentokrát z blázince

Report poprvé v rámci MFDF Ji.hlava v areálu psychiatrické léčebny

Jeden by řekl, že to není normální. Poslouchat několik dní v kuse zvuk a ještě o něm přemýšlet.? Jenže účastníci soutěžní akce Report, kterou pořádá Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, rádi vytváří podhoubí, kde se formují tvůrci. Premiérově v Ji.hlavě – v areálu psychiatrické léčebny.

Jeden den pro publicisty, druhý pro dokument, feature a pásmo. V obou případech soustředěné poslechy a k nim věcná a často vyostřená reflexe. A smysl pro humor. Zhruba tak by se dalo shrnout dění podzimní soutěžní přehlídky, která se odehrála v půvabném Divadle Na Kopečku.

„Jsem tady poprvé, a je zajímavé slyšet různé formáty pořadů i různé úhly pohledu na to, jak se dají zpracovávat témata,“ vysvětluje slovesná dramaturgyně Tereza Šťastná, která soutěžila s publicistickým pořadem Zaostřeno, kde se věnovala schopnostem Izraele coby lídra vodního managementu.

Čtyřicetiletý puberťák, který hraje o život

„Audioreport bylo jako vždy přátelské a občas šťouravé setkání lidí, kteří poslouchají rozhlas, soustředěně, a já jsem se zase něco naučil,“ říká Jan Sedmidubský, slovesný dramaturg dokumentů. „Nikdy bych si nemyslel, že něco, co má zmapovat situaci v pohraničí a téma gamblerství, může nakonec vynikat svoji poetikou,“ reaguje na vítězné dílo Márii Pfeiferové. Její dokument Hra, v kategorii publicistických pořadů, sleduje příběh Viktora, který svojí závislostí na automatech přispívá do rozpočtu malé obce na rakouských hranicích – rozpočtu, který ze dvou třetin plní právě hazard.

„Bylo mi asi jedenáct, s klukama jsme šli stavět bunkr a potřebovali jsme nějaký cigára sebou. Tak jsme dali dohromady pětikorunu…, a existovala nějaká blikající věc, která by nám to dokázala splnit, takže jsme tam šli,“ vykresluje Viktor svůj první impuls k hráčství. Teď, když mu táhne už na čtyřicítku. „Když od jeho skutečného věku odečteme čas, který prožil jako aktivní hráč na automatech, čas, kdy byl pod vlivem drog a čas strávený v léčebnách i ve vězení, vyjde z toho číslovka 16,“ vypočítává autorka, kolik let tak asi mohl být ve svém životě svobodný. „Je to vlastně puberťák,“ otevírá dramatickou story lakonicky.

Hrací automaty (ilustrační foto)

Klučičí dobrodružství záhy nabralo obrátky: Viktor byl dle svých slov šikovný a dovedl si na automaty pořádně vydělat, ať už krádežemi nebo prodejem drog. Jeho líčení, proč ve třiadvaceti skončil na psychiatrii, konfrontuje autorka s přístupem starostky obce, která vedle ekonomických plusů hazardu vnímá i negativní impakt na rodiny závislých, ale „to si myslím, že já, jako starostka obce, s tím nic neudělám,“ konstatuje stroze. Osobnímu setkání s Viktorem se navíc vyhne. Stejně jako ona, ani bodrý šedesátník v čele radnice sousedního městečka nenabízí řešení, ovšem gamblera neodmítne. Dojde mezi nimi k lidsky působivému setkání: mezi pragmatickou politickou a osobní tragédií, která se mění v mocné svědectví. Svědectví, které starostovi do jisté míry otevírá oči. Dokument Márii Pfeiferové Hra, v dramaturgii Ivana Studeného a ve zvukovém mistrovství Romana Špály, je sondou do života jednoho ze stovky tisíc patologických hráčů v Česku. Proč je v naší společnosti vlastně tolik „jedu“? A co s tím chceme dělat? Příjemný poslech.

Matěj – křehký svět obklopený láskou

Vavřínů, v rámci poslední soutěžní kategorie, dosáhla práce Terezy Rekové. Matěj (v dramaturgii Lenky Svobodové; mistr zvuku Roman Špála) je na první poslech jiný, než většina jeho vrstevníků. Dvacátník, který má mnoho talentů – absolutní hudební sluch, fenomenální paměť i bohatou fantazii. Zatímco jiní tráví čas po hospodách, on miluje ježdění v brněnských autobusech nebo tramvajích. Mají totiž svůj řád, a ten mu − jako člověku s autismem, s rysy Aspergerova syndromu – vyhovuje.

Není to ale žádný osamělý podivín. „Se svými čtyřmi bratry se běžně dohaduje o tom, kdo prostře stůl, a svou sestru inspiroval k napsání divadelní hry a básnické sbírky,“ připomíná dokumentaristka, která nás do Matějova příběhu vtahuje při rodinném prostírání stolu. „Každý má svůj originální příběh, a jeden z nich je mimořádně originální, je to pořád velký dobrodružství,“ líčí Matějova mamka Petra Michalová, kterou rodina naplňuje jako nejdůležitější životní úkol.

Mohlo by se ztát, že slovo „originalita“ je pokus, jak zastřít synům hendikep a smířit rozporuplné pocity z toho, že Matěj trpí lehkou formou mentální retardace a navzdory vynikajícím talentům (ve třech letech se naučil hrát na klavír) si nedovede zavázat tkaničku; zastřít fakt, že ho drobnůstka dovede rozbrečet jako malé děťátko a že aby jako bytost přežil, potřebuje maximální trpělivost. Jenže Matěj i celá jeho rodina prostě originální jsou.

Matěj miluje zpívání ve škole zpívá hlavně o přestávkách

Josef, Filip, Kryštof, Jáchym, Alžběta – dohromady se svojí matkou vytváří osvětí, ve kterém má každý svoje místo. Je v něm tolik laskavosti, že Matěj navzdory negativním prognózám dělá zázračné pokroky. Samozřejmě, že to není idylka: „Jednou nahoře, jednou dole, a když dole, tak úplně na dně,“ charakterizuje Matěj svoje stavy. Návaly emocí, ve kterých se někdy topí, které ho dezorientují a přivádějí k záchvatům, kdy se ho zmocňuje „pekelný řvaní“, takže si nemůže být ničím jistej.

„Víš, kolikrát jsem ho chtěla fakt zastřelit?“ Ptá se jedna z postav divadelní hry Autista aneb ach mé zatracené nervy, kterou se Alžběta pokusila zachytit někdy až závratně jiný život svého bratra. Titulní postava představení, Kašpar, působí trochu jako Matějův stín – ostatní mu dávají sežrat jeho hendikep. „Ty nemůžeš s nikým chodit, nevíš, co je láska, ty seš tak divnej, tak nemocnej, že se nemůžeš ani zamilovat,“ slyší Matěj, který se na představení přišel podívat. Jenže dokument Terezy Rekové svědčí o opaku. Je svědectvím o rodině, která se nevyhýbá vlastním těžkostem − spíš se kreativním způsobem dívá na ty, kteří to nedokáží. „Já se nechci dopouštět idealizací, ale mám pocit, že je to rodičovství, které se zavrtává mnohem hloub, udělá tam mnohem hlubší změny než u těch zdravých dětí,“ přiznává Matějova matka. Dost možná, že její hendikepovaný syn zná víc lásky než většina z nás. Lásky, která neškatulkuje, ale přijímá a vyživuje právě tam, kde je logicky uspořádaný, ale křehký svět nadaného autisty ohrožený.

Report jak je libo - třeba vleže