Jarní Report 2015 očima posluchačky
Letos poprvé se mi naskytla příležitost zúčastnit se rozhlasové soutěžní přehlídky zpravodajských a publicistických pořadů. Report 2015 ve svém pořadí již dvacátý čtvrtý se konal 25. března ve studiu Českého rozhlasu. Soutěž byla napínavá už od samého počátku, když se z původního nominačního listu začali někteří autoři po anglicku vytrácet. Důvodem nebyla nervozita z případného neúspěchu či strach ze škodolibých kolegů, ale pracovní či rodinné záležitosti.
Prozíraví pořadatelé se nenechali vyvést z míry a v čele s moderátorem Janem Hegertem zahájili v deset hodin komorní sezení tvůrců a nadšenců rozhlasové tvorby. V úvodním proslovu zazněly kritéria pro hodnocení jednotlivých pořadů a opakovaně také upozornění, že není povolené hodnotit vlastní příspěvek. Přesto se několik soutěžících pokusilo alespoň slovně přidělit vlastní reportáži nejvyšší možnou známku ještě před tím, než si ji mohli poslechnout ostatní účastníci. Dokonce se objevilo i velké tvrzení nemalé osobnosti rozhlasové produkce, že správný reportér veřejně uznávaného média nemá hranice možného a nemožného a jeho mikrofon se může proletět třeba i elektroletadlem. Autoři se však dokázali povznést přesně do takové výšky, aby mohli nad úsměvnými komentáři mávnout rukou, ale zároveň se jejich hlava nevznášela v oblacích natolik, že by nebyli schopní přijmout věcné připomínky a doporučení dalších kolegů.
Dedukce směřovaly především k technikám sestříhaného materiálu a otázkám, kdy je vhodné zachovat tzv. vycpávková slova v rámci autentické výpovědi respondenta a v jakém případě už reportáž narušují. Podněty k zamyšlení byly kladně přijímány zvláště od profesně uznávaných osobností jako je Ľubomír Smatana, který se zároveň stal výhercem hlavní ceny. Jeho příspěvek Matka s Čechohradu však také vyvolal několik otazníků. Zatímco starší generace se bez problémů orientovala ve dvojjazyčném dialogu, mladší místy tápala a postrádala český dabing. Nicméně přehledné vítězství dokázalo nejen vysokou kvalitu zpravodajské hodnoty, ale také schopnost vyvolat v posluchačích emoce napříč věkovými kategoriemi. Debatu obohatila i bohemistka Jaroslava Pokorná, která se nesoustředila pouze na ortoepickou korektnost, jak většina přítomných zřejmě očekávala, ale i na barvu hlasu a tempo řeči. Všimla si například genderových rozdílů a porovnávala mužský seriózní ton s veselým ženským podáním.
Od uměleckého zpracování se diskuse postupně ubírala k provozním a technickým podmínkám realizace. Nedostatečná nebo zastaralá technika zapříčinila téměř adrenalinový zážitek jednomu fotbalovému fanouškovi, který prošel na stadion nejen s lístkem na cizí jméno, ale také se skrytým mikrofonem, který by bez jedné ruky v kapse zkrátka nefungoval. Snahu udržet spojení a současně projít vstupní kontrolou tak dodatečně ocenili alespoň všichni obeznámení návštěvníci rozhlasové přehlídky.
Provozních podmínek se týkala ale i závěrečná a poměrně zásadní rozprava ohledně časových dotací na jednotlivé pořady. Zasloužily by si některé příspěvky více prostoru? Jakou stopáž je schopen posluchač snést a kdy už ztrácí pozornost? Kdo je onen posluchač a co od rozhlasu očekává? Mezi erudovanými profesionály se rozrůstaly hypotézy o profilu posluchače a ve mně rostlo nutkání chopit se mikrofonu a přerušit vášnivou debatu slovy „dobrý den, zeptejte se prostého posluchače“.
