Komentář k poslechu evropských rozhlasových her

Semináře se zúčastnili nejen profesionálové z celoplošných i regionálních stanic Českého rozhlasu, ale také studenti a pedagogové vysokých uměleckých škol a autoři i překladatelé, spolupracující s Českým rozhlasem.

Hra Paula Plampera Tacet z produkce WDR/DLF rozvíjí jeden z mýtů, který u nás známe ze zpracování Boženy Němcové i Jana Wericha ( a který existuje ve všechkulturních oblastech), příběh o dívce, která z neznámého důvodu přestane mluvit. Autor originálním způsobem situaci aktualizuje a přivádí na scénu lidi z okolí mlčící dívky, díky čemuž se posluchač dozvídá o problémech okolního současného prostředí. Bez použití hudby jsme přiváděni do jednotlivých prostor, které vnímáme „ušima“ hlavní postavy. Hra je natočena zvukově i herecky velmi střídmě, avšak virtuózně: v diskusi vyvolala otázku, zda je možné takové dialogy natočit bez fyzické přítomnosti mlčenlivé postavy, zda ji v inscenaci „slyšíme“. Hra i inscenace jsou rozhodně příkladem výborné dramaturgie i režie, téma i zpracování stoprocentně pracují s fenoménem radiofoničnosti jako nezaměnitelné funkce uměleckého rozhlasového tvaru.

Hra i inscenace rumunské autorky Ilincy Stiha Argentina už tolik nepřesvědčila, v diskusi zaznělo, že je zvukově přesycená, že využívá v textu ( rumunský „nemrtvý“ Vlad Tepes alias Dracula) i v realizaci ( mnoho podrobně ilustrovaných prostředí) některých klišé, hraničících až s kýčem, že forma zamlžuje obsah a i ten je zatížen mystikou krve (AIDS) a mnoha nesrozumitelnými symboly.

Úryvek ze hry Hochzeit – Svatba je jakýmsi dokumentárním dramatem, zachycujícícm banalitu i poezii tohoto životního okamžiku na rakouském venkově. Diskuse se týkala zejména toho, zda takové dílo je či není rozhlasovou hrou ( ale jako takové bylo prezenmtováno na mezinárodním festivalu).

Poslední snímek Kirkjubæjarklaustur, pod nímž je podepsán belgický tvůrce Sebastian Dicenaire, je zajímavý tím, že všechny zvuky, zobrazující „konec světa kdesi na Islandu“ jsou vytvářeny výhradně lidskými hlasy ve studiu, přičemž je evokována divoká příroda, vítr, voda, hlasy ptáků a jiných tvorů a minimální dialog ve francouzštině ( text nebyl přeložen a nevadilo to). V diskusi přítomní režiséři hudební i slovesní ocenili brilantní zvukovou realizaci, hravost a jemný humor.