Lída Rakušanová

„Údělem ruského vedení je navracet území a upevňovat moc,“ prohlásil před pár týdny Vladimir Putin u příležitosti 350. výročí narození ruského cara Petra Velikého.

„Radiační situace na Ukrajině zůstává normální.“ – Touto větou uzavírá šéfka Státního úřadu pro jadernou bezpečnost Dana Drábová pravidelně své příspěvky na Twitteru.

„Krev, pot a slzy“ slíbil před dvaaosmdesáti lety, na prahu druhé světové války, tehdejší britský premiér Winston Churchill svým voličům.

Ledovce proměněné ve smrtící laviny z ledu a kamení, stoupající hladina moří, rtuť teploměrů dosahující nevídaných výšek, nelítostné sucho a ničivé záplavy: to není kino.

Jakkoli je název tohoto komentáře ambiciózní, má k němu ČR vzhledem k válce na Ukrajině, hlavnímu tématu těchto i budoucích dnů, předpoklady jako málokterý stát v unii.

„Je to jako v těch divokých devadesátých letech,“ rozčiluje se opozice po odhalení party kolem Petra Hlubučka, bývalého náměstka pražského primátora.

Nenápadně, jakoby mimoděk, se na veřejnost dostane čas od času zpráva, svědčící o tom, že i Česká republika jde v jaderné energetice přece jen s dobou.

Rusko hodlá ještě víc rozvíjet ekonomické vztahy s Čínou, která „neskáče, jak ostatní pískají“. Vysvětloval ruský ministr zahraničí Lavrov moskevským středoškolákům.

Je to jako bumerang: Kdyby Česko, stejně jako Maďarsko nebo Polsko, nesabotovalo pokusy EU zavést kvóty na přerozdělování uprchlíků, nemuselo mít teď problém.

Za to, že se Finsko rozhodlo pro vstup do NATO a že ho nejspíš bude následovat i Švédsko, může ruský prezident Vladimir Putin poděkovat sám sobě.