Luboš Palata

"Dostal jsem nabídku pracovat venku," řekl mi jeden z mých nejlepších přátel, když jsme se večer sešli na chvíli v kavárně hotelu nedaleko naší redakce.

Nevím, co, ale něco jsem čekal. Byl to takový návrat na místo činu. Po patnácti letech jsem se rozhodl si zopakovat Silvestr v Bratislavě.

Od života by toho člověk neměl chtít mnoho. Mělo by mu stačit, že dobře vychoval své děti a učinil šťastnými, nebo alespoň šťastnějšími lidi kolem sebe.

Vrací se časy Rakouska-Uherska, přečetl jsem si na jakémsi internetovém serveru a Mladá fronta Dnes posunula ty pomyslné hodinové ručičky dokonce o sedm set let zpá...

Myslím, že to už přeháníme. Přečetl jsem si ve čtvrtek novinový titulek, který to, že první tři dny nedostanete od prvního ledna nemocenskou, prohlašoval suverénně ...

Babičce je osmdesát čtyři let, ale babička si vždycky trochu přidá, takže říkává, že jí jde na osmdesátý pátý. Když je člověku už tolik, tak se ničeho nebojí.

Jsou bratislavské věci a bratislavští lidé, po kterých se mi stýská a celý život bude.

V dobách mého dětství, což bylo dodávám v sedmdesátých, osmdesátých letech minulého století, pro mě bylo jméno Baťa, respektive Bata, něčím mystickým.

Zní mi to stále ještě trochu hloupě, ale jsem pamětník. Ve čtyřiceti to člověku přijde opravdu trochu divné, ale je to tak. Pamětník sedmnáctého listopadu roku 1989.

Je to už deset let a možná víc let, kdy jsem to napsal poprvé, tehdy ještě do Mladé fronty Dnes, novin, jejichž název zní v němčině trochu podivně "Junge Fronte Heu...