Šrámkova Sobotka: Tvůrčí dílna rozhlasového dokumentu – rok třetí

Účastníci tvůrčí dílny rozhlasového dokumentu 2017

Šrámkova Sobotka je festival českého jazyka, řeči a literatury. Věnuje se kultuře ve všech jejích podobách – můžete vidět divadelní představení, slyšet autorská čtení, hudební koncerty, zažít poslechy rozhlasových her a všechny další představitelné druhy umění. Nedílnou součástí festivalu je vzdělávací okruh činností, ať už odborné přednášky a semináře – nebo sobotecké tvůrčí dílny, věnované českému jazyku a jeho nejjemnějším odstínům.

0:00
/
0:00

V roce 2015 jsme se součástí festivalu stali i my, rozhlasoví dokumentaristé. Tvůrčí dílna rozhlasového dokumentu byla otevřena poprvé. Dva lektoři: Dan Moravec a Jiří Slavičínský se starali celý týden o desítku zájemců. Šibeniční lhůta pro tvorbu dokumentu, nezvladatelné množství, ale podařilo se. Rok 2016 už přinesl zklidnění, zkušenost, méně (naštěstí pro nás) účastníků, kvalitní výstupy v podobě krátkých dokumentů a poznání.

Účastníci dílny měli často potřebu natáčet další a další lidi a záběry a nebyli schopni rozpoznat, že to hlavní, to, z čeho sestaví smysluplnou výpověď dokumentu, už mají. Že z obyčejného rozhovoru plného kouzla tady a teď, mohou udělat hotový a kvalitní dokument. Že uvažovaná vrstevnatost práce není automaticky kvantita. Rozumím tomu, že to poznat nemohou, nemají zkušenost atd., ale stejně pro mě bylo zajímavé sledovat při posleších jednotlivých částí jednotlivých dokumentů, že už to je a oni to nevědí. S tím souvisí i druhá otázka, že byť je to v rámci takové dílny nemožné, přesto je nutné před natáčením „dokumentaristicky“ myslet, uvažovat ne jako zachycovatel čehokoli, ale jako zachycovatel s vizí, s myšlenkovou předpřípravou celého, v tomto případě i krátkého díla. Jako autor.

Rok 2017 znamenal ještě méně účastníků – to ne proto, že by nebyl zájem, ale protože jsme s Jirkou stanovili strop, 6 lidí, aby práce mohla být opravdu kvalitní – a dokumenty snad ještě zajímavější:

Daniel Moravec při poslechu rozhlasových dokumentů (Šrámkova Sobotka 2017)

Bohdan Heblík – Safari: Reflexe atmosféry Šrámkovy Sobotky – generační střety, hranice trapnosti, Babiš. Konceptuální zpracování pódia, hlediště a dalších přilehlých oblastí.

Ludmila Christov – Přejel jsem ho pneumatikou: Cigára a kafe, kombinace, které se nic nevyrovná… Nebo je to jinak? Jak se má kouření a káva k týdnu Šrámkovy Sobotky?

Zuzana Kubišová – Dřina v cukrárně: O tom, jak těžké je natáčet dokument. A že ani oblíbené prostředí vám nemusí pomoci.

Martina Poliaková – Otcové na sobotu: Co je to vlastně za roli, to otcovství? Jaké je to být otcem? Hledání odpovědí v Sobotce.

Bea Křížová: Na vlnách času: Audioesej o pomíjivosti, času a pokračování.

Každý z autorů byl jiný a logicky tak i jeho práce. To je další poznání, (já vím, nic objevného), že totiž nelze oddělit osobnost autora od výsledného kusu. Autorský dokument ani jiný být nemůže. Odrazem vnímání, způsobu myšlení, přístupem k tématu a látce, prostě ať chceme nebo ne, JÁ se promítá do dokumentu. A je to tak dobře, je to žádoucí. Poznání číslo dvě: když nevíš, jak dál, řekni pravdu. Etablující se pravidlo autenticity a upřímnosti autora. Naplno projevené v práci Zuzany Kubišové a Bohdana Heblíka, například.

Je nesmírně zajímavé z pohledu dramaturga sledovat něco jako zápas o výsledný tvar, jeho vyznění a směr a pomoci v tápání právě jenom tím, že si dovolíme přiznat barvu, být opravdoví a upřímní, sami sebou. To je skutečné autorství. Ne snaha být „jako někdo“ a skoro kopírovat postupy jiných. Této poctivosti si na třetím ročníku Tvůrčí dílny rozhlasového dokumentu na festivalu Šrámkova Sobotka cením nejvíc. Sešly se výrazné osobnosti, které tu výraznost dokázaly vtisknout do svých krátkých dokumentů. V tom je naděje pro jejich další případnou autorsko-dokumentární práci, pro jejich jakoukoli kreativní práci a pro dokument jako takový rozhodně.