Ondřej Bláha

Raný podzim je obdobím utěšeného zrání a často i všelijakého zpracovávání a ochutnávání plodů, které se letos na zahradách urodily. A nejen na zahradách, ale i na vinicích.

Dnes se podíváme na jeden opravdu častý způsob, kterým se náš jazyk potkává, kontaktuje a prostupuje s jazyky cizími - automatický překlad.

Sloveso prošvihnout je v češtině jedním ze slov, které má svůj vlastní příběh.

Nedávno jsem nějakou dobu čekal na své dítě na chodbě jedné z olomouckých hudebních škol a za tu dobu čekání jsem samozřejmě přečetl všechny texty, které tam visely.

Měli jsme na základní škole paní učitelku, která nám často opakovala rčení „důvěřuj, ale prověřuj“. Pátral jsem po jeho původu a zjistil jsem, že bylo dobově příznačné.

Podíváme se blíž na dvě ustálená rčení – jít do hajan ve smyslu „jít spát, jít do postele“ a ani muk s významem „už nic dalšího neříkej, nevykládej, nemluv“.

V poslední době mě zaujalo takové drobné kolísání – vedle obvyklého termínu hračkářství, tedy „obchod s hračkami“, slyším například v reklamách také slovo hračkárna.

Cukle jsou jedním z výrazů, kterým Češi z Čech nerozumějí. Zeptal jsem se tří studentů, kteří pocházejí z Čech. A opravdu – ani jeden nedokázal vysvětlit, co to je.

Když jsem jako dítě dobrovolně a s radostí pročítal Jiráskovy Staré pověsti české, říkal jsem si, že v té trojici jmen, která nosily tři dcery knížete Kroka, něco nehraje.

Žijeme v době, která si potrpí na korektnost. Když se mluví nebo píše o něčem citlivém, co by se mohlo někoho dotknout, volíme opatrná slova. To platí i u ženských profesí.