Za nestorem české rozhlasové režie a kritiky

Narodil se v červenci roku 1930. Po maturitě na Akademickém gymnáziu v Praze nastoupil do divadla jako herec, studia režie na DAMU ukončil v r. 1954, koncem 60. let navštěvoval postgraduální studia estetiky. Do Čs. rozhlasu přišel v roce 1960, prvních osm let vedl středisko režisérů, poté převzal funkci uměleckého vedoucího hlasatelů. S ohledem na své názory na srpnovou okupaci ale neprošel normalizačními čistkami a na podzim 1969 byl z rozhlasu odejit.

Vrátil se tam po dlouhých dvaceti letech. Tehdy jsem se s ním prvně setkal. A nebylo to setkání nijak vřelé. Velmi přesně a ostře mi zkritizoval nějaký mnou natočený pořad a já, v té době sotva osmnáctiletý, jsem si myslel něco o nerudném a nepřejícím pantátovi... Po letech se nad svou nedovyvinutostí zachvívám studem. Jiří totiž nejenže byl dokonalým profesionálem, který dokázal podrobit analýze každý rozhlasový počin a zařadit jej do patřičného kontextu, byl zároveň člověkem veskrze přejícím, nevlezlým, nepostihnutým komplexem malosti a nedoceněnosti, kteréžto postižení se v životě lidském začasté přiházívá. On nekritizoval z potřeby zvelebit si své pochroumané ego, kritizoval proto, že kritizovaného ctil a respektoval. Protože rozhlas důvěrně znal a věděl, jak je v koloběhu psaní, natáčení, stříhání a míchání důležitá zpětná vazba. Jak je potřebné umět zejména začínajícím tvůrcům říct: jdeš podle mě správně, tady ne, tady zvolni, toto je nečitelné…

Tohoto úkolu se mistrně zhostil po boku Josefa Henkeho, když bylo počátkem devadesátých let ustaveno Sdružení pro rozhlasovou tvorbu, jehož byl dlouhá léta místopředsedou a jehož je nyní (in memoriam) čestným předsedou. Opět po Henkeho boku. Na tvůrčích akcích Sdružení a na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy, kde po roce 1989 přednášel, díky této své metodě „uhlazené, nenásilné zasvěcenosti“ vychoval mnohé budoucí rozhlasové i televizní profesionály (mezi jeho žáky patří např. i Václav Moravec).

„Nejsem průbojný, čekám, co mi život přinese,“ říkával často. Říkal to i loni v létě, když podivným hlasem naplněným obavami i smířením pronesl větu: „Mám rakovinu a nemá cenu s ním prý něco dělat. Myslím si to taky.“ Pak se na chvíli odmlčel a dívaje se mi do očí, pravil: „V té četbě, cos režíroval a co se minulý týden vysílala, jsem měl pocit, že ve třetím dílu v osmé minutě byla chyba ve slovesné vazbě. To to neumíš ohlídat.“ Usmál jsem se s omluvou, že na to příště určitě dám pozor. Ale v tom okamžiku jsem si už nic o nerudném a nepřejícím pantátovi nepomyslel.