Zemřel profesor Antonín Přidal

Zemřel mi profesor. Míval vážnou tvář, lehký úsměv na ní. I přes vroucí srdce uvnitř působil důstojně odtažitě. Pochopit jeho vnitřní ustrojení vyžadovalo čas. Mluvil mnoha jazyky, procestoval svět, přečetl spoustu knih, svým životem násobně předčil průměrné románové osudy.

Pocházel z Hané, kraje monotónní roviny, tu a tam remízku a bíle ohozených božích muk s Panenkou Marií pod stříškou, s cestami prudce se stáčejícími úvozy ke hřbitovům. Z tohoto mikrokosmu vyvstala jeho tvrdohlavá odhodlanost, s níž odmítal sklopit hřbet, když se na něj tlačilo. Zažil to několikrát, nejsurověji po srpnu 1968. Tlačili, aby podepsal, že vpád vojsk vítá. Nesmlouvavě vykázal pány k šípku. Oni ho na oplátku na dvacet let vymazali z kulturní mapy. Trápil se, soužil, ťukal na stroji texty a odkládal je rovnou do šuplíku. Ve své finální sbírce Zpovědi a odposlechy, kterou jsme spolu převedli do rozhlasové podoby, o tom napsal:

Ráno se mi ruce rozbíhají po stole, do města chodím málo, krátí se mi dech, bojím se, že mě sledují, jak spěchám ulicemi podivně neznámého Brna, teď už ne do práce, ale bez cíle. Mohli by mě i vystěhovat, kdyby chtěli? Co vlastně děláte? ptá se nový soused a diví se, že koktám. Jenom naše dítě si zvyklo, že jsem pořád doma, jak bývají staří a beznadějně nemocní. Když mu čtu nahlas, přeskakuji všechny pohádky o smrti.

Když za ním roku 1990 přišli, aby se vrátil zpátky, že na něj mikrofon netrpělivě čeká, slíbil, že za mikrofonem přijde rád, ale za nimi ne. Prý vlastními silami musejí napravit, co spískali. On jim v tom nápomocen nebude…

O ničem z toho jsem, když jsem ho před 22 lety prvně potkal, neměl ani potuchy. Stáli jsme proti sobě v úzké nudli fakultní posluchárny na JAMU – on vážený pedagog, já adept studia rozhlasové a televizní specializace, které založil. Byl jsem tehdy přijat, a i díky tomu jsem dnes režisérem. Zemřel mi profesor. Cítím se podivně sám. Ale jdu dál.

Michal Bureš režisér, předseda Sdružení pro rozhlasovou tvorbu