David Hertl

„Literatura, zvláště umělecká, nepodléhá žádnému soudu,“ řekl v lednu 1989 Andrej Siňavskij. Myslel tím soud, který s ním v roce 1966 zorganizovala brežněvovská justice. 

„Jednou musím hlásat západoevropský liberalismus, abych se zavděčil spojencům – a jindy zase ruský slovanský socialismus, abych se vůbec udržel na živu,“ prohlásil ...

Ještě neuplynuly ani dva měsíce od vyhlášení protektorátu – a Praha žila událostí, která oslavovala českou myšlenku: do hrobu byly ukládány ostatky Karla Hynka Máchy.

„Nakonec jsem se přiznal. Sám ani nevím, co jsem všechno řekl,“ vzpomínal po letech Miloslav Čapek na brutální výslechové metody Státní bezpečnosti.

Prý to byl jeden z mála mužů, kteří dokázali odporovat v diskusi Hitlerovi. Však by se jejich vztah dal podle svědků nazvat nanejvýš korektně zdvořilým, ne-li chladným.

„Velikost národa se neměří tím, co si umí vzít, ale tím, co umí dát,“ řekl už v roce 1967 český exilový prozaik a esejista Ladislav Radimský (1898−1970) aneb Petr Den.

I když se to nezdá, tak i socialistické Československo šedesátých let mělo své – dnes bychom řekli – celebrity. Svým způsobem mezi ně historik umění Václav Vilém Štech. 

V listopadu roku 1989 mysleli aktéři tehdejších politických změn na všechno možné – a pročítáte-li jejich vzpomínky, často se v nich objevuje úvaha „co udělá Moskva“?

Když před pěti lety zemřel ve svém bytě na sídlišti v Praze na Břevnově Josef Hodic, uzavřel se jeden z příběhů, typických pro střed Evropy druhé poloviny 20. století. 

Karel Sedláček byl redaktorem dřívějšího Československého rozhlasu, Svobodného slova a Svobodné Evropy. V roce 1960 se stal nejmladším hlasatelem plzeňského studia.